Podle národních guidelines diagnostiky a léčby diabetu 2. typu je třeba zahájit léčbu inzulínem, pokud léčba perorálními antidiabetiky nevede k uspokojivým výsledkům kompenzace (ev. v případě jejich kontraindikace). Užívání metforminu je doporučeno zachovat i při terapii inzulínem. Obvykle se začíná podáváním inzulínu v jedné dávce denně (zejména při vysoké glykemii nalačno) v kombinaci s metforminem, ev. dalšími antidiabetiky vč. GLP-1RA či gliflozinů. Dlouhodobě působící analoga inzulínu významně snižují riziko hypoglykemie, proto jsou doporučenou první volbou pro léčbu bazálním inzulínem. Pokud je potřeba intenzifikovat terapii dlouze působícím inzulínem (např. při překročení dávky 0,5 IU/kg hmotnosti a nedosahování dostatečné kompenzace), je možné přidat k bazálnímu inzulínu agonistu receptorů pro GLP-1. Alternativou je možnost využít intenzifikovanou terapii inzulínem (IIT s přidáním prandiálních dávek inzulínu několikrát denně) nebo premixovaný inzulín.1
Recentní společná doporučení léčby diabetu 2. typu vydaná ADA a EASD konstatují, že fixní kombinace bazálního inzulínového analoga s GLP-1RA vedou k vyšší účinnosti snižování glykemie než jednotlivé složky s menším přírůstkem hmotnosti a nižším rizikem hypoglykemie oproti intenzifikovanému inzulínovému režimu.2
Aktuálně jsou fixní kombinace bazálního inzulínového analoga a GLP-1RA u diabetiků 2. typu využívány jako cesta intenzifikace terapie po bazálním inzulínu, ale také jako cesta k deintenzifikaci některých pacientů užívajících inzulín v intenzifikovaném režimu nebo v podobě premixovaných inzulínů. Oproti IIT nabízí fixní kombinace přípravků, které spojují bazální analog inzulínu a GLP-1RA, snížení počtu potřebných aplikací (injekcí), zjednodušení terapeutického režimu, zvýšení compliance pacientů a snížení rizika hypoglykemie při obdobné antihyperglykemické účinnosti. Fixní kombinace iGlarLixi spojuje v jediné aplikaci bazální inzulínový analog glargin a agonistu receptorů pro GLP-1 lixisenatid.3
Sociologická i zdravotnická data jasně signalizují, že populace pacientů s diabetem 2. typu je ve své většině tvořena pacienty geriatrickými. Údaje z českého zdravotního registru ukázaly, že v roce 2023 bylo v ČR 63,6 % diabetiků 2. typu starších 65 let a podíl pacientů s diabetem 2. typu starších 75 let tvořil 32,2 %.4 Je tedy zjevné, že je třeba nejen terapii diabetu přizpůsobovat věku pacientů, ale také zkoumat, zda výsledky klinických studií jsou plně validní i u pacientů ve vyšším věku. Právě tento aspekt si vzala za cíl sdružená analýza čtyř klinických studií s iGlarLixi, publikovaná v letošním roce.10
Sdružená analýza zahrnula údaje ze čtyř randomizovaných klinických studií, ve kterých byl iGlarLixi podáván diabetikům 2. typu. Konkrétně se jednalo o studie LixiLan-O, LixiLan-G, LixiLan-L a SoliMix. Cílem analýzy bylo vyhodnotit bezpečnost a účinnost iGlarLixi specificky u pacientů ve věku ≥65 let.
Studie LixiLan-O (NCT02058147) studovala přidání iGlarLixi k metforminu (u pacientů nedostatečně kompenzovaných na dosavadní terapii PAD) a srovnala jej s podáním jednotlivých složek (glargin, lixisenatid).5 Studie LixiLan-L (NCT02058160) byla randomizovaná otevřená studie, která studovala podání iGlarLixi u pacientů dosud léčených bazálním inzulínem.6 Studie LixiLan-G (NCT02787551) byla realizována s pacienty dosud neléčenými inzulínem, kteří byli pro nedostatečnou kompenzaci na léčbě GLP-1RA převedeni na iGlarLixi.7 Studie SoliMix přímo srovnala dvě možnosti intenzifikace léčby bazálním inzulínem – a to buď pomocí premixovaných inzulínů, nebo iGlarLixi.8 Detaily těchto studií jsme již z většiny publikovali v minulosti.3,9
Analýza zahrnula celkem 1 536 pacientů. Z nich 1 039 osob (67,6 %) bylo mladších 65 let a 497 osob (32,4 %) bylo ve věku 65 let a starších. Za primární cíle analýzy byly zvoleny změny HbA1c za dobu studie (26/30 týdnů) a podíl pacientů, kteří dosáhnou HbA1c pod hodnotu 53 mmol/mol (resp. také pod 59 mmol/mol a pod 64 mmol/mol). Sekundární endpointy zahrnovaly řadu parametrů, např. změnu glykemie nalačno a postprandiálně, výskyt hypoglykemií ad.10
Vstupní HbA1c byl v obou sledovaných skupinách obdobný, u pacientů do 65 let věku byl 66 ± 8 mmol/mol a u pacientů ≥65 let 65 ± 8 mmol/mol. Pacienti ve věku do 65 let měli průměrný BMI 31,4 kg/m2 a pacienti ≥65 let BMI 30,7 kg/m2. Pacienti starší 65 let měli o něco vyšší zastoupení diabetických komplikací a snížené funkce ledvin.10
Průměrná dosažená změna HbA1c během studií byla -14,32 mmol/mol (95% CI -14,97 až -13,77) u pacientů do 65 let a průměrná změna HbA1c u pacientů ≥65 let byla -13,66 mmol/mol (95% CI -14,54 až -12,79).10
Kompenzace diabetu reprezentované hodnotou HbA1c pod 53 mmol/mol dosáhlo během studie 59,0 % pacientů (<65 let), resp. 56,5 % pacientů (≥65let).10
Lehké hypoglykemie (pod 3,9 mmol/l) se vyskytly u 26,7 % pacientů (<65 let), resp. u 28,2 % pacientů (≥65 let), což představovalo četnost 1,69 příhod/pacienta/rok, resp. 2,15 příhod/pacienta/rok. Hypoglykemie s poklesem glykemie pod 3 mmol/l se vyskytly u 10,2 % pacientů (<65 let), resp. 11,9 % pacientů (≥65 let). Incidence těžkých hypoglykemií byla nízká a srovnatelná v obou skupinách. Výskyt gastrointestinálních nežádoucích účinků vedoucích k přerušení léčby byl nízký bez ohledu na věk pacientů. Autoři jej přisuzují pomalé titraci dávky lixisenatidu, která byla při zvyšování dávky řízena především dávkou inzulínu v této fixní kombinaci.10
Analýza prokázala, že výhody intenzifikace terapie diabetu 2. typu pomocí iGlarLixi, tedy vysoká účinnost na zlepšení kompenzace při nízkém riziku hypoglykemie a výborné snášenlivosti, jsou zachovány i u pacientů ve vysokém věku, konkrétně 65 let a starších.
© Nakladatelství GEUM. s.r.o. Mapa stránek
