Většina CGMS neboli systémů pro kontinuální monitoraci glukózy, ve svém minimálním rozsahu zahrnuje senzor umístěný na těle a aplikovaný hrotem do podkoží, aby mohl měřit v intersticiální tekutině, vysílač, který odesílá data do koncového zařízení (přijímače). Tím může být speciální datamanažer, aplikace v mobilním telefonu (ev. jiném chytrém zařízení), případně inzulínová pumpa, pokud je s ní senzor propojen.
Jasným trendem je využívání aplikací v mobilních telefonech a ústup od dříve užívaných „čteček“, tedy speciálních datamanažerů. Trendem u většiny výrobců je také spojení vysílače a senzoru do jediného jednorázově použitelného celku. Přesto se ještě setkáme i s variantou, kdy je vysílač určen k opakovanému použití (ať již má baterii dobíjecí, výměnnou, nebo dlouhodobě použitelnou) a připojuje se k němu senzor na jedno použití.
Většina kvalitních senzorů je schválena k užití jako náhrady za selfmonitoring namísto měření glukometry. Existují však i senzory (někdy označované jako adjunktivní), které vyžadují současnou monitoraci glykemie pomocí glukometrů pro rozhodnutí o úpravě terapie diabetu. Zásadním parametrem, který dále vymezuje i možnost
použití, je propojitelnost CGM systému s inzulínovou pumpou s využitím algoritmu hybridní uzavřené smyčky. Významné rozdíly jsou ve věkovém omezení pro použití senzorů (dětský věk, dospělí). Obecně nejsou senzory doporučeny u dialyzovaných osob (nedostatek hodnocení) a měly by být z kůže odstraněny před využitím magnetické rezonance.
Asi není třeba opakovat, že fyziologické rozdíly mezi tkáňovým mokem (ve kterém senzory měří koncentraci glukózy) a kapilární krví mohou vést k diferenci hodnot oproti glukometru. Rozmezí glykemie, se kterým jsou schopny senzory pracovat, se mezi jednotlivými systémy příliš neliší a pohybuje se nejčastěji mezi hodnotami 2–22 mmol/l (s mírným přesahem níže i výše u vybraných přístrojů). Obvyklý interval pro měření a odeslání dat se u většiny senzorů/vysílačů pohybuje mezi 1–5 minutami. Snad všechny senzory jsou dodávány s aplikátorem k zavedení senzoru do podkoží. Podle informací z praxe se liší kvalita fixačních náplastí senzorů, ale dohledat exaktní informace založené na evidence-based datech je nesmírně obtížné. Pacienti referují kožní reakce na některé náplasti, ale obecně se kvalita fixačních náplastí stále zlepšuje. Značné uživatelské rozdíly jsou také v délce zahřívání senzoru (0,5–3 hodiny) a nutnosti úvodní či opakované kalibrace naměřených hodnot za pomoci měření glukometrem. Termín „zahřívání senzoru“ (z anglického warm up) se v české odborné literatuře vžil pro proces nutný k ustálení měření senzoru nezbytnému pro správné měření. Začíná aplikací senzoru a jeho spárováním s přijímačem (inicializací). Velmi významným parametrem je také délka životnosti/použitelnosti senzoru, rozpětí času, po který je senzor schopen efektivně a přesně měřit, se u různých systémů pohybuje v rozmezí 7–15 dní. Na první pohled viditelným rozdílem je velikost a hmotnost senzorů. Nejde o nepodstatnou otázku, které se dále věnujeme podrobněji.
Způsoby hodnocení přesnosti měření senzorů jsme zpracovali v samostatném článku, v něm najdete vysvětlení základních pojmů, jako je MARD, tabulka chyb ad.
S postupujícím rozvojem systémů pro monitoraci glukózy dochází také k miniaturizaci částí, které nosí pacient na svém těle. Tento trend přispívá nejen ke komfortu nošení senzoru a zvýšení diskrétnosti léčby, ale také současně snižuje rizika nežádoucí ztráty senzoru oděrem a otěrem z aplikačního místa. Integrací senzoru a vysílače do jediného kompaktního celku došlo v minulosti ke snížení velikosti senzoru. Příkladem mohou být třeba senzory Dexcom, u kterých došlo touto integrací k zmenšení rozměrů z 40,6 × 21,6 × 8,1 mm u G6 na 27,3 × 24 × 4,6 mm u G7. Velmi významná je výška senzoru, která je důležitá pro riziko případného utržení senzoru – např. o zárubně dveří, oblečení apod. Moderní senzory jsou opravdu tenké, jako příklad je možné uvést výšku senzoru u FreeStyle Libre 3 – 2,9 mm.
Rok 2026 přinesl rozšíření možností úhrady prostředků pro kontinuální monitoraci glukózy. Zvětšil se výběr pacientů, kterým mohou být CGMS předepsány s úhradou ze zdravotního pojištění, nejvýznamnější je rozšíření o vybrané skupiny pacientů s diabetes mellitus 2. typu léčených IIT. Současně se změnila výše ročních limitů úhrady a jejich zatřídění do kategorií.
Zákon č. 288/2025 Sb. vymezil pro potřeby úhrad ze zdravotního pojištění dvě kategorie kontinuální monitorace glukózy. První je limitovaná kontinuální monitorace glukózy, což je terapeutická CGM bez možnosti napojení na inzulínovou pumpu a bez dalších pokročilých funkcí. Druhou pak je kontinuální monitorace (v reálném čase) (rtCGM), která zahrnuje CGM bez nutnosti průběžné kalibrace a s možností napojení na inzulínovou pumpu. Technické charakteristiky obou kategorií zahrnují bezdrátový přenos dat do přijímače, voděodolnost vysílače a minimální dobu použitelnosti senzoru na 7 dní. IIT (intenzifikovaná inzulínová terapie) je pro tyto účely definována jako terapie nejméně třemi dávkami inzulínu denně nebo pomocí inzulínové pumpy.
Zachována zůstává i nadále možnost profesionální kontinuální monitorace glykemie pomocí senzorů, hrazená třikrát ročně k optimalizaci terapie pacienta (v zaslepeném módu i v reálném čase).
Podmínky úhrad jsou otištěny ve znění zákona 288/2025 Sb. a současně byly opakovaně prezentovány zástupci odborné diabetologické komunity. Podrobnější informace o podmínkách úhrad uvádíme zde.1–4
© Nakladatelství GEUM. s.r.o. Mapa stránek
