Konec civilizace v podobě nestatistiky

Fejeton Milana Kvapila

Otřepaný vtípek praví něco na tento způsob: malá lež…velká lež…statistika. Nepochopení tohoto velevýznamného oboru je zase obsaženo v jiném vtipu: „Sním-li jedno celé kuře (grilované dodávám já), a můj soused nic, pak je to skvělé, protože oba jsme se nasytili půlkou kuřete“. Ze studií medicíny jsem si odnesl ze statistiky naprosté základy, proto byl mým prvním učitelem až Pavel Štolba (skvělý člověk, vzpomeňme jeho památky). Když nám nevyšly nějaké výsledky statisticky přijatelně, učil mě kupříkladu takto: „To musíš odstranit nejvyšší a nejnižší hodnoty tak aby rozdíl byl významný.“ Anebo o významu zpracování dat v tehdejší době nejlepším programem ANOVA mi referoval zážitek ze zahraničního pobytu: „Nakrmili počítač výsledky, a když vyplivl nějaký statisticky významný rozdíl, tak zajásali. Když jsem se poptal, co ten výsledek dokazuje, tak odpověděli – to sice nevíme, ale je to statisticky významné.“

Ale my všichni uvědomělí vědci víme, že statistika je exaktní věda, a Pavel jistě vtipkoval. No přece jinak by se zhroutil náš vědecký svět. A také velmi dobře víme, že úvodní citace hloupých vtipů jsou jenom důkazem toho, že naší genialitě nikdo nerozumí. A proto rozvíjíme další a další statistické metody, kterým sice rozumí pouze AI, ale jenom my je dovedeme správně interpretovat. Čímž se dostávám k hlavnímu tématu fejetonku.

Průměru rozumí většina vysokoškolsky vzdělaných spoluobčanů (zahrneme-li do této kategorie i humanitní obory, nevím, jaká je to většina). Medián pronikl do médií asi před deseti roky, když si někdo všimnul, že průměrný resp. nadprůměrný plat dle statistiky pro Českou republiku pobírá velmi skromná, až zanedbatelná polovina spoluobčanů. Pak ovšem nám tu jedinou správnou cestou ukázala společnost Kantar, najatá Českou televizí, když standardní metody výpočtu předvolebních preferencí stále ne a ne plnit přání aktivistů. Místo dobře pochopitelných procentuálně vyjádřených preferencí vymysleli takový konstrukt, který nepozorné mohl přesvědčit, že v České republice všichni občané konečně pochopili tu jedinou a správnou pravdu. Málem to nevyšlo, že.

V medicíně je to podobné. Kdysi, když se prosadila EBM, byly závěry vědeckých prací jak v textech, tak i ve slovních vyjádřeních jasné – něco je statisticky významné a něco není. Konec. Pokud přednášející prohlásil něco takového, jako že je patrný rozdíl (ale statistiky nevýznamný), byl ostrakizován, dostal se na pokraj vyvržení z vědecké obce. Doba se však změnila. Důvody jsou jistě mnohé, maně mě napadají dva hlavní – průnik postmoderní filosofie do vědeckého pohledu na svět (postmodernisté tvrdí, že obsah a realita jsou nevýznamné; naopak, důležitá je subjektivní interpretace, tedy že neexistuje něco jako objektivní pravda) a zájem těch, kteří studie financují (dobrá studie IV. fáze = cca nejméně několik desítek milionů USD). Takže, ať chceme nebo ne, v závěrech abstrakt někdy najdete ne výsledek, ale jeho eufemismus.

Práce, která mě vedla k sepsání tohoto textíku, se týká komparace metforminu a gliflozinů v „rutinní“ praxi (Diabetes Obes Metab 23: 2320–2328, 2021). Autoři to mysleli jistě dobře, ale výsledky ne a ne naplnit jejich přání. Se zoufalstvím tedy uvádějí v závěru abstraktu: We observed a numerically lower rate of short-/mid-term cardiovascular events for patients newly prescribed an SGLT2 inhibitor compared to metformin.

V mysli autorů se může honit asi takováto rozhořčená změť myšlenek: „No to je hrozné, co si to dovolují data (souboru na vstupu analýzy zvícího přes půl milionu osob). My přece víme, že v iniciální monoterapii musí být SGLT2i lepší, účinnější, bezpečnější a ještě navíc musí snižovat kardiovaskulární riziko. Protože je to prostě dokonalá léčivá látka, která musí nahradit obstarožní, vyčpělý a přeceňovaný metformin.“

Že se podobný přístup zkouší, zkoušel a bude zkoušet, nevadí, je to v lidské přirozenosti. Co vadí, je to, že „strážci“ vědy, tedy kvalitní vědecké časopisy nebrání tomuto trendu. Ta cesta směřuje skutečně ke konci civilizace, nahrazení vědy přáním a ideologií. Kdož můžete, braňte se. Jinak si v budoucnu můžeme přečíst třeba takovýto závěr abstraktu:

„Naše vědecká práce potvrdila správnost morálního imperativu, který říká, že na každém člověku záleží. Proto uzavíráme, že vliv supergigaflozinu je zřetelný a nezpochybnitelný, jeho přínos neškodností napříč podsoubory ukazuje na univerzálnost a jednoznačně vyvrací pochyby o nekompromisní pozitivitě, stejně jako anuluje liché volání po potřebě přinést statisticky relevantní důkazy.“

A máte to.