Medicína má mnoho rozměrů. Existuje jeden, který je však neopomenutelný, a je jistě mocným hybatelem dějů. Nové generace lékařů, stejně jako ostatně všechny nové generace, přinášejí nové pohledy, nové postupy, nové dovednosti. V určité fázi jsou dobří z nové generace lepší, než ti zástupci generací předchozích. Nemračte se, neošklíbejte se, nepohoršujte se, je to tak. Kdy se tak děje, nedovedu říci přesně, snad jenom s pomocí obezličky: je to veskrze individuální. Předávání vedoucích pozic má jistě několik různých podob, poučeni z historie jistě upřednostníme evoluci. Revoluce zaplňuje hřbitovy a její cesta je lemována utrpením, přičemž je vždy otázkou, jestli přínosy převyšují ztráty.
Několik typizovaných jevů je však tak obvyklých, že je považuji za zákonitost. Generace odcházející žije ve svém světě vzpomínek na dobu, kdy bylo vše krásné, vše se dařilo a „my byli ti, kteří přinášeli ty novinky“. No a teď jim tane na mysli třeba: „To jsme za dřívějších dob zvládli levou zadní…a vy mi budete říkat, že svou práci nestíháte?“ Nebo: „Takhle se to nikdy nedělalo, nebezpečné novoty do medicíny nepatří.“ Či: „Ti mladí nic nevydrží, to když jsem já začínal, tak jsem….“ Občas také: „Já musel poslouchat nekompromisně starší, zkušenější, a tihle?“. A nevzácně: „Musím je přísně kontrolovat, co kdyby něco pokazili!“ Na což příležitostně navazuje: „Já jim to říkal, ale oni mě neposlouchali, cucáci nezkušení, namyšlení!“
Nemám adekvátní vzdělání ve vědách o lidské duši. Krom jedné zkoušky z psychologie a druhé z psychiatrie na medicíně, občasného čtení různých textů a přece jenom aktivní snahy o získání vhledu do lidského nitra a motivací, který jsem potřeboval kdysi při propagaci nových metod edukace a pak čtvrt století při vedení Interní kliniky a Geriatrické interní kliniky (aktuálně si ale doplňuji vzdělání o teorii a praktickém využití „vzorců lidského chování“). Přesto si dovolím laický pohled na některé aspekty „předávání moci“. Mladší jsou rychlejší, bystřejší, výkonnější a více vydrží. Jakmile projdou 10–15 lety praxe, a přitom se dostatečně věnují studiu, jsou ve všech ohledech lepší (myslím tím v obecné rovině výkonu). To ty starší generace dost štve, i když to přiznají jen po vypití dostatečného množství kořalky (abstinenti nepřiznají nikdy). Odcházející generace má výhodu atributu společenského postavení, ze kterého vyplývá nadřazenost. Dále má jistě více zkušeností, a ty v medicíně jsou stále velmi důležité. Také má znalosti mistra „Objevitele cest, které nikam nevedou“, což jí dovoluje odmítat novinky, které byly již mnohokráte a to bez úspěchu, vyzkoušeny. A konečně, již ochutnala, jaké to je mít v rukou moc, a jen tak se jí nechce vzdát. Proč? No protože ti mladší to neumějí tak dobře, jako my (ostatní důvody nemusím jistě popisovat). Tolik obecné úvahy, a nyní konkrétně….
Když jste mladým lékařem – diabetologem, a máte chuť se nějak prosadit, většinou si můžete vybrat z několika cest. Jednou je ponoření se do vědy, prezentace vašich výsledků, a čekání. Místa před vámi jsou obsazena, akademici si dost hlídají, aby je nikdo nevyměnil, a popravdě, pokud neučiníte objev ekvivalentu rozpoznání struktury DNA, budete hodně dlouho pouze připouštěni, ale nebudete připuštěni, natož pak vpuštěni a zařazeni. V naší kotlině se pouze vědou lehce neprosadíte. Což znamená, že i když budete mít dobré nápady jak pomoci diabetologii a praktické léčbě pacientů s diabetem, půjde to velmi, velmi těžko.
Druhou z řady možností je snažit se vybudovat PR vlastní osoby. Což učiníte sepisováním přehledných odborných článků, přihlašováním se do diskuse (otázky z pléna, jejichž význam je „Já jsem tu také, prosím, všimněte si mne.“) a dalšími činnostmi. To, co je ale klíčové, aby o vás náš malý, český, diabetologický svět věděl, je přednášet na seminářích. No a ty jsou většinou sponzorované. A protože nejste ještě v pozici toho, kdo třímá otěže moci české diabetologie, tak „přednášíte na zakázku“. Je to dobré pro procvičení jak správně přednášet, ale moc možnosti uplatnit vlastní myšlení tenhle způsob prezentace nenabízí. Zadavatelé vždy svého koně umravní a vymezí přesně pole, na kterém se může pohybovat.
Napadlo mě, že bych proto mohl vytvořit platformu pro „mladou, novou generaci“. Nazval jsem jí „Společenství Nová Generace diabetologie“. Je to nabídka pro všechny, které jsem oslovil, projevit se s vlastními nápady, s vlastními pohledy na diabetologický svět. Cenzura neexistuje, mladí jdou tedy s vlastní kůží na trh. Je to nabídka příležitosti, neboť jsem hluboce přesvědčen o tom, že nejvíce se naučíte tak, že se pokusíte vše vymyslet sami. O tom, jak jste dobří a schopní, rozhodne odezva z vašeho okolí, z publika, nebo možná i ze strany těch, kteří patří ke generaci odcházející. A pak, samozřejmě, vaše pokora, s níž si občas přiznáte, že to, co jste vymysleli, je pěkná pitomost.
Držme jim palce, jsou budoucností naší diabetologie a věřím, že nejen udrží úroveň péče o diabetiky v České republice na dobré úrovni, ale že ji posunou ještě výš.
Měli jste příležitost již několikráte vidět a slyšet při různých příležitostech, také číst jejich postřehy a komentáře v časopisu VVD. Naposledy připravili celý blok do Poděbrad. Připravili program na celou sobotu. Jsou dobří. Věřím, že se stejným entuziazmem připraví postgraduálně vzdělávací bloky do Luhačovic, těším se na to, co předvedou a jaký pokrok ukážou ve svém odborném vývoji.
Minulý rok jsem slíbil rockové balady, tak tady nabízím můj výběr nejlepších
Led Zeppelin - Stairway To Heaven (Official Audio)
Deep Purple – Child In Time
Omega - Gyöngyhajú lány..z konzertu…a původní verze z alba
The Beatles - Don't Let Me Down…z londýnské střechy live...a remasterovaná verze z alba
Luboš Pospíšil – Balada ze soutěže
Blackmore's Night - Soldier Of Fortune...a původní verze původní skupiny R. Blackmora, než ho zblbla Candice Night: Deep Purple - Soldier of fortune
Vladimír Mišík – Obelisk
Ozzy Osborne/Black Sabbath - She's Gone
Bruce Springsteen - Streets of Philadelphia
The Who – Behind Blue Eyes…a staříci naživo
Pink Floyd - Time
a překlad
Odtikávají pomalu všechny ty chvilky, co tvoří nudný den
Mrháš a plýtváš časem, ponořen do sebe
Potloukáš se na jednom místě ve svém rodném městě
Čekáš na někoho nebo na něco, co ti ukáže cestu
Unaven poleháváním na slunci
Zůstáváš doma a pozoruješ déšť
Jsi mladý a život je dlouhý
Je spousta času k promrhání
A jednoho dne si uvědomíš
Že uplynulo dalších deset let
A přitom ti nikdo neřekl, kdy máš vyběhnout
Zmeškal jsi startovní výstřel
A tak běžíš a běžíš, snažíš se chytit slunce
Ale to už zapadá
A obíhá okolo aby opět vyšlo za tebou
To slunce je svým způsobem stále stejné
Ale ty jsi starší
Dech se ti krátí a každým dnem jsi blíže smrti
Každý rok se stává kratším
Už není vůbec žádný čas nazbyt
Plány, co jsi měl, zmizí v nicotu
Nebo půl stránky roztřesených čar
Setrvávání v tichém zoufalství je typicky anglické
Čas je pryč, píseň skončila
Myslel jsem, že jsem měl více co říct
Doma, opět doma
Jsem tu rád, kdykoli to jde
A když přijdu domů prochladlý a unavený
Rád si ohřeji své staré kosti u ohně
A někde ve velké dáli v polích
Zvonění železného zvonu
Vyzve věrné klesnout na kolena
Aby si vyslechli potichu vyřčená kouzelná znamení
