jeste stale si dobre pamatuji kdiz jsem se ucil diabetologii bilo to krasne obdobi naplnene trvalim uzasem z novich poznatku ktere musí pomoci pacientum jako od jisteho casu vzdi ve vsem bil jsem vetsinove samouk nekolik navstev v ambulanci pro diabetiky 1 typu na pediatrii ve kterich me kolegine vse dulezite naučili a pak viuka praci…. (normalni zněni viz konec fejetonku).
Četl se vám text dobře? Kdyby náhodou ano, tak jste se zařadili mezi anomálie. Protože, a to je první historka, která ovlivnila můj přístup k diabetologii, v časných devadesátkách jsem si přečetl dva články, které se zápisem textu úzce souvisí. První napsal zoufalec, který, jsa svědkem bouřlivé doby, která se zdála být revolucí a nabízela možnosti všem, neudržel přetlak příležitosti, jak zlepšit život celému národu, navrhl, aby se zrušilo psaní diakritiky. Na půl stránky se rozepisoval o tom, jak to bude skvělý život, když budeme mít neslozitou podobu psane cestiny (tuším, že byl také stigmatizován používáním příkazů pro DOS). Odpověď (tehdy se ještě v novinách diskutovalo) byla stručná a výstižná – oponent navrhl, abychom nebyli malicherní, a zrušili nejen diakritiku, ale i/y a ostatní plevelné jevy zaneřáďující náš jazyk včetně čárek mezi souvětími. A napsal to v podobě, kterou navrhoval. Diskuse pak utichla.
Moje poučení pro diabetologii
1. Když vám kdokoliv nabízí výrazné zjednodušení a zlepšení vaší činnosti, zkuste si představit dříve, než začnete hýkat nadšením, jak to bude v praxi vypadat.
Příklad: Titrace bazálního inzulínu je chvályhodný výdobytek. Uspoří vaši práci i tím, že je vám doporučen algoritmus, který jednoduše doporučíte pacientům. Nemusíte tedy přemýšlet. A to až do té doby, než zjistíte, že významná část nemocných má sklony spíše k tvůrčí činnosti a vypočítat průměr ze tří hodnot se tak nějak s kreativitou nepotkává.
Z bezpráví jsme se rychle dostávali do společnosti právní. Dalším neotřelým návrhem, kterému jsem se v první době obdivně poklonil, byl tento: „Proč se neinspirovat Amerikou?“. Autor nás vybízel, abychom případné soudní spory řešili jako potomci vystěhovalců z Evropy. Je to prý skvělé, netřeba zatěžovat soudce, v USA se totiž asi 60 % žalob řeší tzv. mimosoudním vyrovnáním. Na první pohled je to odraz nové, krásné a čestné společnosti, ve které se většina sporů nakonec ukončí přátelskou domluvou (a vyrovnáním). Také vás to oslovuje? Mě, jak jsem psal, ano. Ale pouze do doby, kdy se k textu vyjádřil komentářem Pavel Kohout (pokud si pamatuji dobře). Upozornil, že existují dvě podoby právního systému. První, na který jsme zvyklí, je tzv. kontinentální právo. Bylo založeno Římany a jeho základem je myšlenka, že právo (a tedy i trest) má být předvídatelné. Což krom jiného vedlo k přesnosti latiny (aby se zamezilo dvojsmyslům…). Tedy, hodláte-li spáchat trestný čin, můžete zvážit, jestli vám to za to trest stojí. Jedinou nepředvídatelností jsou pak důkazy, které si myslíte, že jste nezanechali, ale vyšetřovatel má jiný názor…
Anglosaské právo je založeno zejména na precedentních rozhodnutích, těch celkem logicky přibývá. Tudíž, pustíte-li se do sporu, nemůžete předpovídat, jak soud rozhodne, protože nevíte, který precedens zvolí jako etalon. Proto je často jistější se mimosoudně vyrovnat, než riskovat, že jako (samozřejmě nevinný) budete potrestán podle rozhodnutí soudce, který učinil 14. května 1852.
Moje poučení pro diabetologii
2. Pro hlubší pochopení, jak bezpečně a dobře individualizovat terapii, je nezbytné znát historii současného stavu.
Příklad: Jak jsem psal, coby samouk jsem přemýšlel trochu nestandardně – kupříkladu o dietě. Prvním krokem byla otázka, proč vlastně mají mít pacienti s diabetem 2. večeři, když jsou léčeni třeba jenom metforminem a já byl přesvědčen, že základním parametrem diety by měl být obsah energie? Moje vysvětlení, které si nečiní nárok na správnost, je takovéto: v dobách, kdy byly vytvořeny depotní inzulíny, musela dieta zajistit vyrovnaný přísun sacharidů (minimálně 6 jídel denně). Stal se z toho zvyk, a nikdo nepřemýšlel nad tím, proč je tomu tak v době, kdy se zavedla účinná léčba antidiabetiky, která neohrožují hypoglykemií. Krom toho, normální diabetik 2. typu má diabetes ne proto, že mu nechutná, ale proto, že mu chutná.
Jsme seriózní země obývaná rozvážnými lidmi, kteří musí myslet nejméně několik let dopředu. Češi (a přidružení obyvatelé naší kotliny) jsou výsledkem prosté genetické selekce. Ti, kteří by se chovali jako v tropech, kde je celý rok něco ke snědku a zbaštili své osivo, nezaseli, tak také obvykle dlouho nepřežili. Ti, kteří neplánovali na tři roky, nezvládli trojpolní systém hospodaření, byli neduživí a rychle podlehli vždy namlsaným sousedům. Také jejich geny dlouho necestovaly časem a prostorem. A konečně ti, kteří nebyli schopni si pamatovat, že po létě přijde hladová zima a nezásobili se, taky obvykle své geny generacím moc často nepředávali.
Jisté stopy této selekce můžete najít ve fortelném nábytku z prvních dvou třetin minulého století. Přece, když nábytek, tak na celý život, z masivu. Když je dobře sestaven, plní svůj účel celé generace. No, a právě k tomu jsem opět četl nějaký text v druhé polovině devadesátých let, který zdůrazňoval naše zpátečnictví, zaostalost a zkostnatělost. Oslněn pobytem v severských zemích nám nadšeně autor sděloval, že tam, tedy tam, tam to tepe (tedy na Severu). Tam si lidé umí užívat života, a vždy po několika letech si vymění starý nábytek za nový, moderní. Připadlo mi divné, že v popisu situace na Severu se nevyskytlo slovo „účelnější“ a ani slovo „pohodlnější“. Moc jsem nechápal výhody téhle budoucnosti, ale dočkal jsem se. Pochopil jsem po čase, jak funguje dokonalý marketing, který udržuje v procesu setrvalého budování skvělé společnosti (a přináší zisky chytrým podnikavcům). Totiž přesvědčíte-li zákazníky, že jejich snem je trávit čas sestavováním nábytku zakoupeného jako polotovar a že se mohou každou chvilku chlubit, jak jsou pokrokoví, protože jsou stále trendy, tak prodáte i nábytek, který nevydrží více, než několik let. Následně přesvědčíte i zpomalené Čechy, že tohle je ten pravý život a máte zaděláno na dlouhodobé, setrvalé a zvyšující se zisky.
Moje poučení pro diabetologii
3. Neopouštějme ze zřetele základní smysl medicíny i diabetologie. Pomoc pacientům. Pokud novinky, tak nutně musí přinést lepší účinek, bezpečnější léčbu a jednoduchost v podávání. Vše ostatní je výstřelek, a netřeba si jím kazit dobrou náladu.
Příklad: Kdysi mi přivedla vzácná přítelkyně ze společnosti Lilly k rozhovoru šéfíka, který přijel zpoza oceánu zjišťovat, proč ti pitomí Češi nemají v oblibě jejich plastová inzulínová BD pera. Jsou přece nová, krásná, inovativní, prostě skvělá. A ten nový model že je dokonale vylepšený, a už se tak často neláme. Po chvíli jsem vyhodnotil rozhovor jako bezperspektivní a pro snahu ukončit argumentační vakuum jsem položil otázku: Kdybyste byl diabetikem 1. typu a věděl jste, že na bezchybné funkci a spolehlivosti vašeho „pera“ závisí váš život, volil byste fortelný NovoPen z kovu nebo třeskutě křehký a lámající se BD Pen? Srdečně a velmi přátelsky jsme se obratem rozloučili. Kámošku naštěstí z Lilly nevyhodili.
Vědě věřím, ale vím, že není prosta omylů. A stejně jako vědě, věřím tolik haněnému selskému rozumu, který klade záludné otázky, jako například: a k čemu je nám to dobré?
Ještě stále si dobře pamatuji, když jsem se učil diabetologii. Bylo to krásné období, naplněné trvalým úžasem z nových poznatků, které musí pomoci pacientům. Jako od jistého času vždy ve všem, byl jsem většinově samouk. Několik návštěv v ambulanci pro diabetiky 1. typu na pediatrii, ve kterých mě kolegyně vše důležité naučily a pak výuka prací. Výhodou této cesty byla skutečnost, že nemajíce mentora, nikdo vám na otázku „Proč má být právě takto?“ neodpověděl „Neptej se na blbiny a uč se vyplňovat formuláře“. A protože jsem k diabetologii přišel skrze vnitřní lékařství a intenzivní péči, jal jsem se k pacientům s diabetem 2. typu přistupovat komplexně. Nikdo mi samozřejmě neuvěří, ale já vím velmi dobře, že jsem přeběhl čas o několik generací.
Prameny práva anglosaského: Stejně jako v kontinentálním právu jsou pramenem práva zákony, které vydává parlament a podzákonné předpisy vydávané exekutivou. Důležitou roli však hraje precedent, tedy rozhodnutí soudu. Proto se někdy common law označuje jako soudcovské nebo precedentní právo. Precedentní právo zjednodušeně funguje tak, že rozhodnutí vyšších soudů jsou závazná pro budoucí rozhodování ostatních soudů. Ty se musí řídit principy, které byly v předchozích rozhodnutích nastaveny. Tato zásada se nazývá stare decisis. Podobná skutková situace by měla vést k tomu, že případ bude vyřešen na základě stejných principů a dojde se ke stejnému či podobnému výsledku. Pokud ale soud dospěje k závěru, že se případ skutkově od předchozích odlišuje, může být vytvořen precedent nový. Soudy tedy nejen právo aplikují (tedy používají zákony), ale přímo jej tvoří.
Můj komentář: Jen hlupák se ptá: a co když první soudce rozhodl nespravedlivě?
Prameny práva kontinentálního: Základním pramenem práva je v kontinentální právní kultuře zákon. Normy, kterými se řídí úřady, soudy ale i běžní občané a firmy, jsou tedy obsaženy právě v zákonných předpisech. Praxe soudů či obyčejové zvyklosti naopak nehrají příliš velkou roli. Např. prameny práva v ČR jsou především ústava, ústavní zákony, zákony, nařízení vlády a vyhlášky. Roli hraje důraz na formálnost práva, soudy se nemohou odklánět od znění psaných zákonů.
V kontinentálním právu se soudy řídí zákony a rozhodování ostatních soudů berou spíše jako podpůrnou argumentaci než jako závazné postupy, v anglosaském právu je však nutné znát, jak byly řešeny předchozí případy.
Podle https://muj-pravnik.cz/anglosaske-pravo/
Nebo také
Angloamerický právní systém přikládá obecnému právu váhu precedentu na základě toho, že by přece nebylo spravedlivé nakládat při různých příležitostech s obdobnými fakty různě. Soubor precedentů se v angličtině nazývá „common law“ a je závazný pro budoucí rozhodnutí. V případech, kdy se strany (účastníci sporu) nedohodnou na právní kvalifikaci, bude se soud řídit posledním precedenčním rozhodnutím příslušného soudu. Pokud již byl podobný spor rozřešen v minulosti, je soud povinen následovat logiku předchozího rozhodnutí. Tento princip je známý jako stare decisis.
https://cs.wikipedia.org/wiki/Angloamerické_právo
A nakonec historka z kuloárů o tom, jak to bylo s BD pery pro inzulíny Lilly. Prý tak, že na golfu nejvyšší šéfík Lilly s šéfíkem BD si řekli, že je třeba pomoci prodeji BD. A protože to bylo domluveno u golfu, nikdo se neopovážil říci, že ten výrobek je pěkná blbina. No a pak choďte na golf. Samozřejmě tomu nevěřím a předestírám jako příklad dezinformace, které je nutno vždy důsledně potírat.
Metallica: Nothing Else Matters (Official Music Video)
Shlédlo na dvě a čtvrt miliardy očí.
© Nakladatelství GEUM. s.r.o. Mapa stránek
